Konec,aneb jak přežít 01.

9. dubna 2015 v 18:46 | Kitty
Tak uvidíme,jestli se vám zalíbí i tenhle díl,tamto byl úvod,takže zjistíte co se stalo předtím,tamto bylo živé "pokračování".
Popis Itchimaru dám taky dneska na blog. Obrázek se pokusím nakreslit taky dneska...


Jako každý normální všední den jsem si vzala na sebe černou mikinu s velkou kapucí (ráda se takhle schovávám,poslední dobou je mi nějak divně a oči mi dělají vžůůům). Natáhla jsem si kraťasy a černé punčochy (pod ně). Vyšla jsem z bytu,zamkla a šla do práce. Kobalt furt mlel,že se necítí dobře a,že by jsem do práce chodit neměla,vždy jsem ho odbyla tím,že si musím něco vydělat, po chvíli to vzdal a naštvaně brblal.
Vešla jsem vstupními dveřmi dovnitř do fastfoodu. Neochotně jsem si sundala kapuci,vlasy jsem měla v culíku. Vedoucí mě přivítal milým úsměvem a řekl mi co dnes budu dělat. Usmála jsem se na něj a vzala si jmenovku. Vlezla jsem si za pult a prošla chodbou do skladu,měla jsem tam vzít nějaké pití a maso na burgery,vždy když jdu do skladu smrdí mi to tam plísní. Jak někdo ví,fastfoody,nejsou čístá místa,v obou smyslech. Dala jsem to kuchařům na linku,s úsměvy to vzali a začali dělat burgery,potom jsem šla pro krokety a podobné sra...no ehm...hnusy... opět jsem jim to donesla do kuchyně a sedla si. Cítila jsem jak si Kobalt hraje,sice je v mém těle,ale jakoby měl v mé mysli koutek,kde je volný. Povídal si se mnou a já mu tiše odpovídala,při tom jsem popíjela malé kafe,co jsem si udělala,zatím jsme měli zavřeno. Po chvíli jsem ucítila jak mi oči udělaly blik,blik,zatřepala jsem hlavou a zvedla se,Kobalt leknutím vykřikl. Šla jsem otočit cedulku s nápisem OTEVŘENO. Hned sem začali chodit lidi a já je obsluhovala,jako každý den jsem slýchala nechutné poznámky a posměšky. Ale jsem zvyklá. Obsluhovala jsem zákazníky s úsměvem.
Když bylo kolem 12:20 odpoledne tak se obchod vyprázdnil,bylo tu jen pár lidí,ale věděla jsem,že se zase zaplní,protože se blížil čas volna na oběd v pracích. Zatím jsem unaveně zkluzla na volnou židli a ruce nechala volně vyset dolů.Rychle jsem oddechovala. ,,Itchi,dej si chvíli volna,běž se projít" uslyšela jsem nad sebou hlas vedoucího,leknutím jsem prudce zvedla hlavu,těsně jsem se vyhla té jeho. ,,Oh,ne to není nutné" usmála jsem se. ,,Brzy příjdou další,nevadí mi to,opravdu" zkřížila jsem si ruce za zády. ,,No...dobrá tedy" pohodil rukou a zmizel v jeho kanceláři. opět jsem se posadila a pozorovala oknem lidi tam venku. na chvíli jsem zavřela oči. Kobalt si zase tam někde uvnitř hrál a já ho nechala. Po půl hodině sem zase začali chodit zákazníci,zvedla jsem se a rozepla si mikinu,bylo mi neuvěřitelné vedro. Opět jsem chodila od zákazníka k zákazníkovi. Usmívala jsem se a s některými jsem se zapovídala. Takhle to tu chodí téměř každý den. Náhle jsem ucítila neuvěřitelnou polest na obličeji,nevěděla jsem co to je,omluvila jsem se vedoucímu a rychle řekla ať to vezme za mě,proběhla jsem kolem něj a vběhla na záchody,zamkla jsem kličkem dveře a koukla do zrcadla. Moje oči nabyli černo-žlutou barvu (bělmo černé zornička žlutá). Nechtělo to zmizet,opláchla jsem si obličej,ale pořád to tak bylo. Cítila jsem jak mě bolí pusa,ale ne tolik jako předtím celý obličej. ,,Kobalte,co to je?" řekla jsem nahlas. ,,Heheheheheeee" zachechtal se,ale dál mlčel. ,,Kobalte!" vykřikla jsem naštvaně. ,,Neneneeee,já ti nic neřeknu,to je jen ďábelská zábava" smál se. Zavrčela jsem si něco pro sebe a opět si opláchla obličej,oči mi zůstaly černo-žluté. povzdechla jsem si... ,,Hlavně,že už to nebolí" pomyslela jsem si a odemkla dveře. Vyšla jsem ven ze záchodů. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se vedoucí. ,,Jo jsem,jen křeč do břicha,vše v pohodě" usmála jsem se,ale zavřela jsem oči,nechci aby to viděl. Rychle jsem zase začala obsluhovat lidi. Koutkem oka jsem zahlédla nějakého panikařícího chlápka venku,pokrčila jsem jemně rameny a nevšímala si toho. Dál jsem obsluhovala.
K večeru jsem byla neuvěřitelně unavená. V obchodě jem byla sama a utírala jsem stoly. Vše bylo čisté a já jsem unaveně klesla na zem. Kobalt se mi smál,nevím co to s ním dnes je. Furt jsem na něj řvala,ale on se jen smál. Nakonec jsem to vzdala a odložila jsem jmenovku. Zavřela jsem obchod a vyšla ven,náhle na mě někdo skočil. ,,Hej! Co je?! Slez!" vyjekla jsem a toho někoho jsem odstrčila. ,,C-co jsi?" vyděsila jsem se při pohledu na chlapa s rozřízlou pusou a zakrvavenýma očima. Skočil po mně znovu,odkopla jsem ho a přetáhla ho tím co jsem měla po ruce,což byl batoh. Odletěla mu ruka. Vyjekla jsem. ,,Utíkej" slyšela jsem Kobalta? Asi ano,nikdo jiný tu nebyl,ale vzala jsem si jeho radu k srdci a začala utíkat. Při pohledu na Tokyo jsem zatajila dech,všude kolem byli lidé kteří křičeli o pomoc,též tu byli ti ostatní kteří se je snažili lovit. Nebyli to normální zombie. Bylo to něco jiného...ale já jim budu říkat nakažení. Probíhala jsem kolem lidí a nakažených,párkrát jsem klopýtla,ale udržela jsem rovnováhu,někteří mě sledovali,někteří si mě nevšímali. Proběhla jsem kolem ZOO,kolem mě proběhli opice. ,,Wow" zarazila jsem se při pohledu na otevřené výběhy. ,,Pokud mě potká lev,podělám se" řekl jsem s a Kobalt se začal nehorázně smát. Zavrčela jsem na něj. V tu chvíli jsem ucítila něco ostrého v mé puse. Ohlédla jsem se,pořád mě pronásledovali. Vzpomněla jsem si na les za Tokyem. Jsou tam vysoké tromy,na jeden vylezu.

Dostala jsem se do lesa a vylezla na jeden ze stromů. Nakažení mě až sem nepronásledovali,ale pro případ nouze jsem sem stejně vylezla,protože jak víme,obvykle bývají v lese. Okamžitě jsem z batohu vyhrabala mobil a dala si ho před sebe,tak,že jsem viděla na displei svůj odraz,otevřela jsem pusu,málem mi mobil vypadl z rukou,když jsem se zahlédla. Špičáky jsem měla veliké,jak dole tak nahoře a oči byli pořád divně zbarvené. Přes zuby jsem si přejela jazykem. ,,Ostré" řekla jsem si v duchu. ,,Kobalte,co to má znamenat?!" vyjekla jsem. ,,Hehe,zábava" před očima se mi zjevil jeho zubatý obličej. ,,To si země dělaš prdel?!" vykřikla jsem a rychle si rukama chytla pusu. Koukla jsem dolů,ale nikdo nikde. Povzdechla jsem si a vytáhla z batohu sušenku,půlu jsem snědla a dala jí zbět do batohu,náhle jsem rukou zavadila o sešit a propisku. Něco mě napadlo.


22,1,2205

Nevím co se tu děje,nebo co se stalo.
Ale musím to zjistit.
Dnes se pokusím přespat tu,a zítra se vydám
pro jídlo. Ach jo...

22,1,2205
Oni měli pravdu,Kobalt a ostatní,je to tady.
Asi se někam schovám,někam zalezu a ne vylezu,ach
Azazeli,nemohl jsi mi dát tvá bývalá křídla?
Tyto věty si zapsala do sešitu a zaklapla ho. Povzdechla si a koukla opět na svůj odraz,usmála se a při tom odhalila své špičáky. Okamžitě zavřela pusu a schovala mobil do batohu. Udělala si na velké větvi pohodlí a usnula.

Tadá,možná je to delší,ale to se přežije xD
Snad se líbí a případné hrubky mi pište! Chao!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama